• Měsíc komponujeme jako doplněk krajiny a snímáme širším či středním objektivem.
  • buďto při soumraku, kdy obloha není zcela potemnělá a svým jasem se blíží jasu Měsíce (foto č.1)
  • nebo uprostřed noci, kdy nám Měsíc krajinu prozáří ze strany či v protisvětle (foto č. 2, 4)


• Měsíc portrétujeme teleobjektivy nejrůznějších ohniskových vzdáleností, které na Měsíci vykouzlí nesčetné detaily. Zde již hodně záleží na technických parametrech a ty nejsou vždy jen otázkou kvality kresby použitého objektivu. K tomu se ještě vrátíme. (foto č. 3, 9, 11, 12, 13, 14, 15)

1. Chceme-li Měsíc zakomponovat do většího krajinného celku (při soumraku) nebo jej použít k osvitu krajiny (v noci), upřednostníme raději fázi blízkou úplňku pro jeho silný svit (foto č. 1, 2, 4, 5, 6).
2. Naopak při portrétování bychom měli volit prvou či poslední čtvrť, kdy se vyvarujeme nepěknému axiálnímu nasvícení zezadu (sluneční paprsky rovnoběžné se směrem focení). Dosáhneme tím bočního nasvícení Měsíce, kdy sluneční paprsky na přechodu mezi osvětlenou a temnou částí vymodelují reliéf a vyniknou jednotlivé krátery. Při zmíněném portrétování lze fotografovat i srpek Měsíce, kdy i v částečném protisvětle dochází již k promodelování měsíčního povrchu (foto č. 3, 11, 12, 13, 14).
3. Měsíc ve své svítivější fázi využijeme i při nočních panoramatech s hvězdami. Jejich pořízení načasujeme doprostřed noci na okamžik měsíčního východu (západu). Ve chvíli, kdy je Měsíc ještě schován těsně pod obzorem, nasnímáme část panoramatu zasahující do temné oblohy bohaté na hvězdy. Poté překomponujeme na krajinu - zbylou část panoramatu. Mezitím se však Měsíc vyhoupl nad obzor a krajinu zalil zlatavým třpytem, který dodá krajině jiskru a zkrátí potřebný expoziční čas (foto č.5). V případě západu Měsíce postupujeme opačně.
   
   

4. Když to nejméně čekáme, Měsíc umí i mile překvapit. Vznikne fotka mimo jakékoliv očekávání, v tomto ohledu "pano-momentka", ovšem i tak vyžadující něco přes 5 minut příprav. Byla noc a brouzdal jsem v mracích. Do úsvitu chyběla hodina a půl a já byl rád, že vidím na 10 metrů. Když jsem došel k začátku Dlouhého dolu a podíval se západním směrem, mlha ustoupila a odkryla oranžovou záři nočního Špindlerova Mlýna opírající se do nízké oblačnosti. Zaujalo mě to. Když jsem byl v polovině příprav ustavení stativu a měření záběru, rozestoupila se i horní oblačnost, čímž odkryla Měsícem prosvětlenou oblohu. Jeden by řekl, že se jedná o sluncem zbarvený úsvit na východě a o fotografii nemající nic společného s Měsícem. Zatímco opak je pravdou a jedná se o noční pohled západním směrem. Touto skulinou do krajiny proudilo namodralé měsíční světlo, jež dodalo záběru dominantní fialový přídech (foto č.6) a já si domů přivezl z pohledu post-procesu zajímavý "oříšek".
5. Srpek blízko měsíčního novu nabízí mnoho kreativních možností. A to v krajině (foto č.7), při osvitu noční krajiny (foto č.8) i při portrétování (foto č.9), jak si ukážeme v následujících dvou ukázkách.
   
   

• terénní mapy
• modelace reliéfu (3D mapy)
• simulace svitu Slunce/Měsíce v krajině
• letecké/satelitní snímky
• promítnutí zjištěných azimutů do map (SW mapy + jejich nástroje)
• matematika a její trigoniometrické funkce jež "propojí" jednotlivé výškové body v terénu

Občas se setkávám s lidmi, které při nočním fotografování zaskočil východ Měsíce a zkazil jim noční záběr. Když budeme východ Měsíce očekávat, můžeme expozici včas ukončit (případně ji provést jinou noc). Před podobnými akcemi bychom krom časů východu/západu Měsíce/Slunce neměli podceňovat ani časy všech tří soumraků. Znalost jejich významu a časy jejich trvání jsou pro úspěch noční fotografie více než podstatné.

Plánování však neberme dogmaticky. Vždy je prostor pro změny, pokud je vyhodnotíme jako opodstatnělé. S realizací fotografie níže (foto č.10) jsem toho dne počítal jako první. Krajinu opanovávala dokonalá inverze. Několik hodin před úsvitem jsem hleděl na inverzi podsvícenou městskými světly teplé barvy, zatímco shora, v porovnání, ji nasvicovalo chladně namodralé světlo Měsíce. Dokonalá viditelnost a já si mnul ruce spokojeností. Přesně podle představ. Cosi ale chybělo. Scéna jakoby měla jen jeden plán. Temné nebe by mělo jen pár kratičkých hvězdných drah a několikero údolí směrem ke mně se slévalo v ošklivou čerň. Podle předpovědi měla již k večeru přijít cirrovitá oblačnost, která by jistě obloze dodala další dimenzi. A večer přeci svítí lyžařská střediska, jejichž záře by jednotlivá údolí od sebe úžasně odfázovala. Bylo rozhodnuto. Čas do úsvitu jsem věnoval Měsíci (foto č.3) a vše jsem vsadil na večer (foto č.10). Čekání do příhodné 8. hodiny předsilvestrovského večera jsem si částečně zpříjemnil na Vrbatově boudě a rozpravou s jejím majitelem. Když nastal správný čas, původně plánovaná první fotografie se stala poslední a vlastně jako jedinou v tomto článku měsícem "nepolíbenou".

Vraťme se ale k Měsíci. Fáze vyhovující našemu záměru nastane jen párkrát za kalendářní měsíc. Připočteme-li výskyt mohutné oblačnosti a další důvody znemožňující fotografování, případně nevyplnění podmínek (sníh, námraza, specifická oblačnost) důležitých pro uskutečnění naší vize, zjistíme, že mnoho příležitostí do roka nezbývá. Tím to ovšem nekončí. Na scénu přichází tzv. atmosférický seeing (AS), podle kvality je označován pěti stupni, římsky I - V. Oč jde?

Vzduch mezi objektivem a snímanou scénou není homogenní, ale "pracuje". Jednotlivé vzduchové masy se v důsledku svých rozdílných teplot pohybují, a to vodorovně i vertikálně. Jak to funguje? Teplota vzduchu s nadmořskou výškou klesá. Zatímco suchý vzduch se s každým kilometrem výšky ochladí o 9,8 °C, u vlhkého je míra chladnutí proměnlivá od 3,9 °C do 7,2 °C (chladnutím dochází ke kondenzaci vodních par, čímž se uvolňuje tepelná energie). Pokud se vzduchová masa ohřeje od zemského povrchu, zvětší svůj objem a dojde ke snížení její hustoty oproti okolní atmosféře. Vzduch působením vztlakové síly začne vertikálně stoupat a na jeho místo se začne podsouvat okolní chladnější, což představuje horizontální pohyb. Stoupající vzduchová masa se začne zvolna ochlazovat a ve chvíli nastolení rovnováhy (vyrovnání teplot), by se měl vertikální pohyb zastavit. Pohyb je ovšem ovlivněn mnoha dalšími faktory, jako např. pohybová setrvačnost, proměnlivé chladnutí v závislosti na vlhkosti či fluktuace rosného bodu s měnící se výškou (při stejné vlhkosti +/- cca 2°C).

Řekli jsme si, že pohyb vzduchových mas je ovlivněn mnoha faktory a zastihnout atmosféru v klidu (stabilní), je poměrně vzácné. Rozdíl hustoty dvou vzduchových mas na jejich rozhraní s sebou přináší změnu indexu lomu světla, což způsobuje ohýbání světelných paprsků, tedy jemný "pohyb" obrazu nebo-li seeingový pohyb obrazu (foto č. 11, 16). Tento jev známe jako tzv. tetelení/mihotání vzduchu a setkáme se s ním např. když pozorujeme objekt na velkou vzdálenost skrze vzduch nad teplými povrchy (silnice, poušť). Mnohdy není jev dostatečně silný a okem pozorovatelný, přesto se nám může na fotografii projevit. Delší teleobjektivy s užším úhlem záběru, vytvoří jakýsi úzký průzor atmosférou, který se v konečném důsledku promítne na stejně velkou plochu, jako obraz generovaný širokoúhlým objektivem snímající mnohem širší záběr. Optické vady vzniklé v atmosféře se zvětší a fotografii ovlivní již v pozorovatelné míře.

Chronologická mozaika výše (5x foto č.11a-e) představuje 100% výřezy z 5 fotografií pořízených v rozpětí pouhých 5 minut během jediného "měsíčního" focení 3.2.2012 před jednou hodinou ranní a při teplotě -17 °C (foto č. 11c, 14). Klimatické podmínky byly slibné, avšak proměnlivé, jak názorně ukazují výřezy. Prostřední je nejpovedenější z celé série, zatímco na ostatních je patrný různý vliv AS. Jak vidno, bylo možné pořídit snímky zcela nevyhovující až bídné.

Pro zajímavost, výřezy ukazují kráter Tycho, jehož průměr dosahuje 85 km, hloubka necelých 5 km a výstupek uprostřed je přes 2 km vysoký. Úhlová velikost samotného kráteru ze zemského povrchu je přibližně 45 vteřin. Fotografie vznikly 3. února 2012 na Kožové hoře v 0:48 - 0:53 hod., teplota minus 17 °C.

Video je 100% crop FullHD (1920x1080) video záznamu Měsíce pořízeného 22.5.2011 v Suľovských skalách před čtvrtou hodinou ranní. Atmosférický seeing nebyl špatný, ale zažil jsem lepší. Video uvádím pro demonstraci tří věcí.

1. Náchylnost na stabilitu fotografické soustavy - rozhýbání Měsíce na začátku jsem ponechal záměrně. Vzniklo v důsledku velmi jemného stisku tlačítka videozáznamu. Pro představu, stejné rozhýbání fotografické soustavy s nasazeným širokoúhlým objektivem 14 mm (EQ35, FF) by se projevilo na pouhých 2 pixlech obrazu (z 5616).
2. I přes relativně slušný AS je viditelné plavání/mihotání obrazu, nebo-li seeingový pohyb (a teď si představme, že přes tento "rosol" fotíme).
3. Při výrazném vyplnění FF políčka je patrné, jak Měsíc po obloze "metelí" vlivem rotace Země.

V krajině, kde se může nekvalitní AS také neblaze projevit, toho moc nezmůžeme (viz závěr článku). Ovšem s Měsícem je to částečně jiné, protože ho lze fotografovat z různých stanovišť. Jak jsme si naznačili dříve, AS ovlivní fotografii v závislosti na užitém ohnisku. Následující stať platí pro ohnisko 1000 mm a výš, i když tuto hranici nelze zevšeobecnit. Podíváme-li se na hvězdnou oblohu a pouhým okem vidíme mihotání hvězd, pak ani nemá cenu vyrážet. Naopak klidné hvězdy slibují nadějný výsledek.

• Rozhodně vyrazíme mimo město, které vyzařuje mnoho tepla stoupajícího vzhůru a unášeného větrem. Pokud se nám dostane do záběru, zkáza je jistá. O to více to platí v zimě.
• Rovnou zapomeňme na focení z balkónu či v pohodlí otevřeného okna, ze kterého se valí o 40 stupňů teplejší vzduch.
• Snažme se o nejkratší expoziční čas. Je vhodné počkat na chvíli, kdy je Měsíc vysoko na obloze a to ze dvou důvodů. Jednak fotíme přes slabší vrstvu atmosféry a Měsíc je svítivější, což dovoluje exponovat kratším expozičním časem. Již jsme zmínili, že vlivem tetelení vzduchu se snímaný obraz vlní-pohybuje-mihotá. Kratší expozice částečně omezí rozmazání Měsíce vlivem seeingového pohybu obrazu. Někdy použijeme konvertor, který sníží efektivní světelnost někam okolo 1:5.6 - 1:11 a exp. čas ještě prodlouží. Osobně u dlouhých ohnisek používám čas kolem 1/25 sec. Delší expoziční časy již mohou Měsíc na políčku rozmazat vlivem zemské rotace.
• Nespoléhejme na vyšší ISO, pro které zde není mnoho prostoru. Měsíc je sám o sobě nekontrastní a s vyšším ISO roste šum, který nám ve finále nedovolí dostatečné zvýšení kontrastu. Také ztrácíme dynamiku.

Po dobu několika let jsem podstupoval bezpočet pokusů o zachycení Měsíce, a to v průběhu celého roku. Jednoznačně se mi osvědčily zimní měsíce, kdy je vzduch i u zemského povrchu chladný a nedochází přes den k jeho výraznému ohřevu. Musíme jen více dbát na odstup od lokálních tepelných zdrojů (viz výše). Pokud nebudou v noci podmínky zcela vhodné, mohou se zlepšit k ránu, kdy se přebytečný teplý vzduch více zchladí a atmosféra uklidní. Já využil nejideálnější podmínky po dosti dlouhé době až 19. prosince 2010 po půl druhé v noci na Kožové hoře se západním prouděním (foto č.12, v plném rozlišení). Měsíc sice nebyl v příznivé fázi, ale stávající klimatické podmínky slibovaly opravdu skvostné výsledky. Od té doby jsem pokus při lepší měsíční fázi opakoval mnohokrát a zmíněnému stavu z 19.12.2010 (foto č.12) jsem se přiblížil (nedosáhl) pouze dvakrát: Súľov 22.5.2011 (foto č.13) a Kožová hora 3.2.2012 (foto č.14).

Za pozornost jistě stojí i odstrašující ukázka naprosto "masakrujícího" atmosférického seeingu (obr. 15a, foto č.15b). Fotografie byla pořízena při ambiciózním výjezdu na vrcholky Krušných hor, ze kterých koukal jen Klínovec a Fichtelberg. Zbytek byl pohřben v husté a týden trvající inverzi. Chtěl jsem vytvořit 3-řadé čtvercové 220-MPix panorama se "žhavou koulí" v podobě Měsíce v úplňku nad všudypřítomnou inverzí rozprostírající se těsně před divákem. Měsíc by tvořil přibližně 1/7 políčka. Jak už to bývá, záměr se nekonal. Naprosto nevídaný AS zhatil plány. Jediným pozitivem byla dokumentační fotografie této zkázy. O dva dny později jsem se do Krušných hor vrátil, a to když na sklonku předchozího dne inverze klesla do 800 m n.m. a na příští ráno přichystala bílou nádheru v podobě námrazy.

Měsíc byl snímán v 5:58 během astronomického soumraku necelé 2 hodiny před svým západem a 15° nad horizontem. Snímek ukazuje, jak bídného AS nad obzorem lze dosáhnout. Fotografie je zcela nepoužitelná a její bídnost je zřetelná i z malé webové náhledovky.

Možná někoho napadá otázka, zda vedle způsobů výše zmíněných (optimální volba doby a místa snímání), lze vliv špatného AS nějak anulovat či zmírnit na úrovni zpracovatelské. K eliminaci AS existuje metoda skvrnkové interferometrie. Zjednodušeně ji lze popsat, že objekt je mnohočetně nasnímán velmi krátkým časem, během kterého nedojde vlivem seeingového pohybu obrazu k jeho rozmazání. Na každém snímku je objekt (či jeho část) zobrazen sice ostře, ale pokaždé mírně posunut v porovnání s předchozím snímkem. Jednotlivé snímky jsou poté zcentrovány a sečteny.

Z této metody můžeme vyjít a lehce ji modifikujeme pro náš účel k pořízení dobré a ostré fotografie Měsíce i za špatného AS. Zhotovíme proto několik stovek snímků, kdy získáme dokonale ostře vykreslený Měsíc. Ovšem vždy jen různou část na různém snímku. Pak zdrojové fotky zcentrujeme na sebe pomocí panovacího SW a získáme soubor se stejným počtem vrstev s přesným krytím. Teď už jen zbývá z každé vrstvy pro danou část Měsíce vybrat ten nejostřejší segment, což můžeme provést ručně a pracně nebo k tomu určeným softwarem (bohatě postačí focus-stackovací programy). Metodu jsem částečně testoval a funguje. V praxi mi ovšem přijde efektivnější i dobrodružnější počkat si na správnou noc. :-)

Je velmi důležité nezapomenout na vytemperování objektivu, pokud budeme fotografovat v extrémně nízkých teplotách. Objektiv může být z domova, auta nebo tepelně izolovaného batohu poměrně zahřátý. Při následném ochlazení o 30—40 °C různé části objektivu významně "pracují". V praxi to vypadá tak, že zaostříme na Měsíc a po pár minutách z něho máme v hledáčku jen divný světlý flek. Po ochlazení celé soustavy na okolní teplotu již zaostření "drží".

Pro jistotu připomínám nutnost pevného stativu s robustní hlavou, která spolehlivě udrží několik kilogramů vážící fotografickou soustavu a kabelovou spoušť. V neposlední řadě teplé oblečení a boty. Chlad umí práci a čekání v zimě hodně znepříjemnit, což VŽDY vyústí v odbytí celého fotografování a následný neúspěch.

Naposled si povíme o vlivu AS na krajinářskou fotografii, kde umí nemile překvapit. Vysvětlili jsme si jeho podstatu, tak proč by tomu při snímání krajiny silnějším teleobjektivem na vzdálenost řádově kilometrů mělo být za nepříznivých podmínek jinak? Obvykle již 400mm objektiv nám při neklidné atmosféře znemožní pořízení ostrého snímku na vzdálenost několik kilometrů.

Světelné paprsky se průchodem z jedné vzduchové masy do druhé velmi "zaklikatí". Představme si přímou linii v obraze, například sloup elektrického vedení. Tato linie je tvořena mnoha body, které k nám letí do objektivu (jedná se o světlo odražené, ale pro zjednodušení to nechme takto). Během letu se body průchodem nestabilní atmosférou natolik "roztancují" různými směry, že na fotografii již nevytvoří rovnou linii, ale spíše nepravidelně zprohýbanou vlnovku. Pokud expozice bude trvat déle (řádově desetiny sekundy místo setin), pak se body v důsledku svého "kmitání" natolik "zamíchají", že výsledná linie bude sice méně vlnitá, ale o to více rozostřená. Pokud silně fouká, většinou můžeme na fotografování teleobjektivy od 300 mm a výš v klidu zapomenout. Bohužel nejen když fouká, protože příroda umí překvapit a jako fotografové bychom to měli očekávat. Jednoho rána nedaleko Šumavy jsem se ocitnul v situaci, kdy i 200mm ohnisko bylo na vzdálenost přibližně 1 km nepoužitelné. Níže se podívejme na několik příkladů včetně podmínek, za jakých vznikly.